Dysplazie kyčelního kloubu a chov

DKK je u psa vývojové ( nikoliv vrozené ), geneticky podmíněné onemocnění, s polygenní ( tvořené souborem, nikoliv jedním genem ) dědičností. Stupeň dědivosti DKK, stanovený na základě RTG diagnostiky, je charakterizován indexem 0,22 ( maximální index je 1 ). Fenotypové projevy DKK ( co se z dědičných vloh projeví navenek ) jsou dány sice geneticky, avšak významnou měrou jsou ovlivněny působením vnějšího prostředí. Takže rozvoj DKK je ovlivněn nejen genovou výbavou, ale řadou dalších faktorů, např. tělesnou konstitucí, velikostí plemene, způsobem a rychlostí růstu, způsobem zátěže, způsobem výživy, hormonálními poruchami, poruchami nervosvalových funkcí, množstvím a uložením svalové hmoty v pánevní oblasti, kvalitou a vývojem pojivových tkání atd.

Je známo, že v okamžiku narození štěněte je kyčelní kloub normální u všech jedinců. Teprve v období vývoje a růstu dochází k formování kloubu náhradou chrupavčitého modelu kloubu kostní tkání k rozvoji abnormálního kloubu spolupůsobením vnějších faktorů ( biomechanické síly, zátěžové síly, rozvoj nadměrné laxity, narušení kongruity kloubních ploch, abnormální mechanická zátěž chrupavky, narušení jejího růstu, abnormální remodelace chrupavky na kost, vznik abnormálních kostních struktur kloubů).

Tedy kvalitní genetický základ je důležitý, ale zdaleka ne rozhodující pro vznik DKK u psa. Nesprávné vnější podmínky v období růstu a vývoje mohou i u jedince s výbornými genetickými předpoklady vyvolat vznik DKK. Obráceně vzato: ne každý jedinec s DKK 1/1 musí nutně mít špatný genetický potencionál pro rozvoj zdravých, tedy DKK negativních kloubů.

DKK je jen jednou oblastí, jen dílčím problémem v otázce zdraví psa, zdraví a následná vhodnost k chovu je celý komplex znaků, vloh a předpokladů; nelze tedy pohlížet na DKK jako na rozhodující kriterium pro chovnost. Kdo z nás chovatelů je v optimálním zdravotním stavu? Je přece i řada dalších faktorů, omezujících vhodnost pro chov, např. oční vady, dysplazie lokte, jiná kloubní onemocnění s možnými genetickými vlohami, např. osteochonróza hlezenního, ramenního a kolenního kloubu aj. Bereme je při selekci dostatečně v úvahu?

Na základě informací, uvedených výše, mohu konstatovat, že si nejsem zcela jist, zda je opodstatněné, nevyužíváme-li v plemenitbě zvířata např. se stupněm DKK 1/0 nebo 1/1 bez přihlédnutí k jejich ostatním vlastnostem, kvalitám či neřestem. Pokud klub stanoví pro chovnost hranici DKK stupně 2, pak je škoda nespojit jedince s jinak vynikajícími a žádoucími vlastnostmi jen pro výskyt DKK mírného nebo přechodného stupně. Teprve potomstvo ukáže, jak vhodné spojení toto bylo. Určitě bych dal přednost spojení jedinců, postižených DKK s jedinci negativními, ale ani spojení např. dvou přechodových stupňů, má-li jiný selekční význam, nevylučuji. Prosím, aby poslední odstavec byl chápán jako můj osobní názor, nikoliv názor celé odborné veterinární veřejnosti. Mohu jen doporučit konfrontaci s dalšími odbornými názory, např. veterinárních genetiků, ortopedů a další odborné veřejnosti.

MVDr. Petr Petráš, posuzovatel DKK a DKL u plemene rotvajler

( Převzato ze Zpravodaje Rottweiler klubu ČR č. 4/2003)